Historie zámku

Vilém z Perštejna připojil Sloupno roku 1516 k chlumeckému panství a tento stav zůstal až do roku 1549, kdy bratři Jaroslav, Vratislav a Vojtěch z Pernštejna vesnici prodali Janu Kluckému z Libodržic (zemřel 1553). Za Kluckých z Libodržic vznikla ve Sloupně nová renesanční tvrz, přímá předchůdkyně dnešního zámku. V letech 1553 až 1603 držel ji syn Jana Kluckého Purkart a po něm jeho syn Václav Klucký. Ten prodal Sloupno roku 1610 Jindřichu Maternovi z Květnice a na Přítoce. Za jeho syna Jana Jiřího snad pobýval na tvrzi před odchodem do exilu Jan Ámos Komenský. V roce 1628 prodal Jan Jiří Materna Sloupno s dílem Starého Bydžova Albrechtu Václavovi z Valdštejna, který tvrz propůjčil Anně Marii roz. Libštejnské, manželce Zdeňka z Valdštejna. Po Valdštejnově smrti (1634) ji vlastnila císařská komora a po ní v letech 1637 až 1669 Desfoursové: nejprve M ikuláš Desfours a kolem roku 1654 Barbora Markéta Desfoursová. V letech 1669 až 1672 Sloupno vlastnil Adolf Vilém Harant z Polžic, v dubnu 1672 je za 24 tisíc rýnských zlatých koupil břevnovský benediktinský klášter. Opat Tomáš Sartorius dal roku 1687 renesanční tvrz přestavět v barokní zámek, letní sídlo benediktinů, sloužící i správě sloupenského statku. Kolem roku 1730 zdejší zámek často navštěvoval proslulý architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Podle jeho návrhu byl za opata Benna I. Löbla roku 1748 zámek přestavěn. Z břevnovsko-broumovských opatů zde např. v roce 1776 za povstání na Broumovsku pobýval Štěpán Rautenstrauch.

Zámek byl v držení Benediktýnů až do konfiskace v roce 1948 a od té doby začal nezadržitelně chátrat. Po konfiskaci se mobiliář částečně odvezl většinou neznámo kam a z části byl rozkraden nebo zničen. Po konfiskaci a vyklizení sloužila budova zámku jak sklad obilovin a okopanin pro Státní statek Nový Bydžov – Humburky národní podnik, hospodářství Sloupno, které z větší části obhospodařovalo i polnosti velkostatku. Než byla provedena nová fasáda, bylo vidět ze západní strany těsně pod oknem nad vraty neodborně zazděnou díru po trubce zrnometu, který foukal obilí do prvního patra. Poté budovu Erb Benediktýnůzámku využívala jako sklady Rafinerie cukru Skřivany. Budova zámku nebyla opravována a rychle chátrala, střechou zatékalo, okapy nebyly a barokní žlutá fasáda pomalu, ale jistě opadávala. V sedmdesátých letech minulého století je majitelem a uživatelem Okresní ústav národního zdraví v Hradci Králové a využil ho jako skladiště polní nemocnice a dalšího materiálu pro krizové stavy. Za působení OÚNZ Hradec Králové dochází k přeložce střechy a výměně oplechování i okapů, ale věžička, která byla v havarijním stavu a hrozila zřízením je uvázána na lano a stržena dolů na východní stranu. Místo věžičky byl doplněn krov a krytina, tak že na první pohled vypadala střecha jako by tam nikdy věžička nebyla. Ve vnitřní části zámku je nevzhledně na povrchu provedena elektroinstalace při které byly poničeny omítky a malby, zřízeno elektrické akumulační topení, které zámek alespoň temperuje. Vnitřní prostory vybíleny, tak že došlo ke zničení původních maleb. Z vnější západní strany zámku je bezcitně vystavěn nákladní výtah pro snazší dopravu zdravotnického materiálu do patra. V přízemí zámku byl byt z kterého byla nájemnice za působení OÚNZ Hradec Králové vystěhována a byt zrušen. Zámecké sklepy sloužily ve druhé polovině dvacátého století jako sklad zeleniny a brambor podniku Zelenina Hradec Králové.

Panování Bedediktýnů ve Sloupně

Benediktýnský velkostatek, ke kterému patřil zámek, pivovar, patronátní právo nad kostelem na Metličanech a hostinec ve Starém Bydžově, hraničil na severu s velkostatkem Skřivany, na východě s panstvím Sadová, na jihu s velkostatkem věnného města Nový Bydžov a na západě s velkostatkem Smidary. Z mnoha dochovaných dokumentů uložených v archívech je zřejmé, že Benediktýni měli přehled o hospodaření na jednotlivých dvorech. Vždyť jen ve Státním oblastním archívu v Zámrsku je uloženo o velkostatku Sloupno množství dokumentů z let 1550 až 1945, účetní knihy od roku 1672 do roku 1948, což představuje 117 kartonů, 1507 knih a 3 staré kolorované mapy. Tato historická dokumentace, kdyby se seřadila do řady byla by dlouhá 21,41 běžných metrů. Další cenné historické dokumenty jsou uloženy ve Státním archívu v Praze, Okresním archívu Hradec Králové, v depozitáři v Třesovicích a na mnoha dalších místech. Vrchnost na statku vedla tyto knihy a dokumenty: hospodářský účet, hlavní peněžní kniha, aprobační kniha, rejstřík denních mezd, kniha pivní, kniha obilní, rejstřík osevu a sklizně, rejstřík výmlatní, zásobník dříví, rejstřík šafáře, rejstřík telníka, knihy dobytčí, lesní, skladištní, stavební, rybniční, okopanin, rejstřík potahů, knihy platů a deputátů, sirotčí účet a každoročně se sestavoval zámecký a hospodářský inventář. Písemností je značné množství. Zachovalo se k nim jen minimum původních orientačních pomůcek.

Roku 1868 byl veškerý pozemkový majetek Sloupenského panství převeden na jednu pozemkovou složku a takto vzniklý Velkostatek Sloupno měl celkovou výměru 1.479,50 ha dle katastrálního sumáře z roku 1833 (v součastné době je katastrální výměra Sloupna 465 ha). Z plochy, které patřilo sloupenského velkostatku, připadlo na dominikál (panská půda, kterou vrchnost obdělávala ve své režií) 1.206,39 ha z toho bylo 429,16 ha lesů, zahrad, ostatních polí a pastvin. Rustikální půda, to jest půda, která byla v dědičné držbě a tvořila jí jen orná půda, zahrady a rustikální pastviny, kterých bylo 25,90 ha. Sloupno bylo založeno na zemědělském podnikání a proto bylo závislé na rozmarech počasí. Sloupenský velkostatek měl dva dvory, Sloupno a Chmelovice (dříve Podoliby), a z obou míst byla posílána pravidelná hlášení do Broumova a tam byly přezkoumány, vráceny a archivovány. Na velkostatku se pěstovaly všechny druhy obilovin a hrách. Velmi kvalitní sladovnický ječmen se dovážel až do broumovského pivovaru a část se využila pro místní pivovar. Sloupenský pivovar založili Benediktýni ve dvoře v druhé polovině 17. století, pro který zřídili chmelnici a později křenovku. Pivovar s ročním vývarem až 1000 hektolitrů lahodného moku, ukončil svou činnost v roce 1905, byl zrušen a upraven na dělnické byty, které byly kolaudovány dne 6. prosince 1921 vrchním stavebním radou panem Velínským a data byly předány stavebního úřadu v Poděbradech. Na konci 20. století byla budova původního pivovaru zbourána. Na svazích na západních svazích se pěstovala vinná réva, ve vsi byl panský masný krám, panský mlýn na Cidlině se třemi koly, hospoda a cihelna. Později se ve Sloupně rozvíjelo i ovocnářství které odborně řídil Josef Eduard Proche. Zelinářství se na sloupenských polí a zahradách dařilo a pěstovala se kořenová i košťálová zelenina.

V době, kdy sloupenské panství držel církevní řád Benediktinů patřily, ke Sloupenskému velkostatku tyto obce a jejích polnosti, louky a lesy Sloupno, Chmelovice, Kobylice, z části Králíky, Metličany a hostinec ve Starém Bydžově. Podle sčítání lidu v roce 1833 žilo na katastru velkostatku celkem 1189 poddaných české národnosti. Lesy byly rozděleny do revírů Kobylice a Králíky. U králického lesa byla bažantnice. Lesy Sloupenského velkostatku produkovaly hlavně dubové dřevo a mnohem méně dřevo borové. Dřevo se spotřebovalo na velkostatku buď jako stavební materiál nebo na palivo. Palivové dříví bylo dáváno jako deputát zaměstnancům statku, nebo se i prodávalo ostatním zájemcům, ale značná část byla spálena v zámeckých kachlových kamnech. Ulovená zvěř posloužila byla upravena v lahodné pochutiny v zámecké kuchyni a část zvěře (hlavně zajíci a koroptve) byly prodávány až do Prahy. Lesní správu vykonával nadlesní z Police nad Metují prostřednictvím lesních v Králíkách a Kobylicích, kde stály na tehdejší dobu honosné hájovny.

V 17. století měl velkostatek několik rybníků. Největší byl Řehotský o rozloze 115,19 ha. Rybníky byly po roce 1799 všechny zrušeny a přeměněny na pole a louky, ale pro neúrodnost opět z malé části změněny v rybníky. V roce 1914 činila celková plocha rybníků jen 15 ha. Nemalé množství ryb, raků a říčních škeblí poskytovala řeka Cidlina, které se zařezává do sloupenských luk. Vodní živočichové, z řeky a panských rybníků zpestřovali hlavně panské stoly, je však pravdou že i chudina si občas něco málo tajně ulovila, aby to panstvo nevědělo.
V 19. století výrazně vzrostl chov dobytka, stoupla výroba mléka a výrobků z něho. Prodej mléka tvořil značnou část příjmu velkostatku. Například ke konci roku 1897 za působení správce Josefa Heřmana bylo v rejstříku šafáře zapsán následující stav dobytka ve sloupenském dvoře. Tento stav se pozvolna zvyšoval.

Na jižní straně zámku byla nevelká zahrada s kamennými a cihlovými zídkami, které původně pokračovaly do okolních přístupových cest, vysypaných pískem. Benediktini drželi sloupenský zámek až do konfiskace v roce 1948. Sloupenská zámecká rezidence je hodnotnou architekturou baroka první poloviny 18. století je velká a nenahraditelná škoda, že po konfiskaci téměř padesát let celý objekt chátral a bezohlednými zásahy byly nenávratně poškozeny historicky cenné části zámku. V zámku byla kaple svatého Jana Nepomuckého, kde se konaly bohoslužby a byla přístupná poddaným v době významných církevních svátků. Kaple byla situována v severozápadní části zámku a byla mimo jiné vybavena malým oltářem od sochaře Karla Josefa Heiirneleho z roku 1744, oltářním obrazem s názvem „Smrt svatého Benedikta“ z první poloviny 18. století, malými varhany a na stěnách viselo několik obrazu břevnovských opatů, dvou obrazů z rodiny Harantů z let 1669 a 1672. V kapli byly nástěnné malby z roku 1740. Po konfiskaci v roce 1948 se kaple nenávratně zničila. V době držení zámku a velkostatku Benediktýny byly stavby pravidelně udržovány, majitelé pravidelně zvali natěrače z Prahy, kteří obnovovali nátěry žlutavé fasády. Také hodiny byly pravidelně natahovány a udržovány v chodu, vždyť ještě počátkem minulého století byly pro některé občany jediný zdroj času.Sloupno mělo obytné domy i hospodářské budovy převážně zděné nebo kamenné, aby se předcházelo častým požárům, které byly v minulých století časté a aby bylo také vyhověno požárním předpisům a patentům, které byly vydány zejména za vlády Marie Terezie. Přesto se do dvacátého století v obci dochovalo několik roubených chalup, které během tohoto století byly téměř všechny demolovány, nebo alespoň novodobě upraveny. Ani zděné objekty a domy, kromě zámku a přilehlých hospodářských budov, se v obci nedochovali v původní podobě, tak jak vypadaly před sto a více léty. Je nenahraditelná škoda, že se v obci nedochovala žádná stavba z dob našich prapředků, která by dokazovala lidové umění, řemeslnou dovednost a způsob života minulých generací. Dnes již historické lidové objekty je možno spatřit pouze v některých okolních obcích. To dokazuje i to, že obec nemá kromě zámku žádnou památku kulturního významu. I lípa svobody, vysazená legionáři z první světové války posloužila pravděpodobně jako palivové dřevo a nespočet dalších objektů, o kterých se dnes můžeme dočíst ve starých spisech, nebo si o nich nechat vyprávět od nejstarších spoluobčanů je nenávratně zničeno, zrušeno případně odcizeno.

Sloupno zužovaly časté záplavy, močály a vlhko kolem řeky a tak bylo rozhodnuto o výstavbě nové zdravější vesnice „Sloupínko“, je to vlastně jedna ulice, která je dnes součástí Skřivan a dříve byla součástí Sloupna. Sloupínko vznikalo na počátku dvacátého století a v roce 1930 mělo již 19 obyvatel. Poslední větší povodeň páchala škody na níže položených vesnických staveních právě před 80 léty v lednu 1923. Psal se rok 1925 a sloupenští občané stále více diskutovali a prosazovali parcelaci pozemků velkostatku, ale moc kněžích byla veliká, prsty pánů nájemců dlouhé a tak se parcelizace nekonečně vlekla. O vyhroceném stavu psal i tisk a titulky byly nelichotivé „Kde uvázla parcelizace Sloupna“, „Parcelizace Sloupna“, „Tajemné vlivy při parcelizaci Sloupna“. Až se konečně v roce 1926 povedlo od velkostatku získat 29 parcel a ještě v tom roce postavit 15 domků a pan Štumpa, stačil postavit v roce 1926 postavit stodolu.